Rozhovor s výtvarnicí Mgr. Lenkou Procházkovou
Jak jste se k výtvarnu vůbec dostala?
Kreslím vlastně od mala, protože jsem prostě kreslila už jako malá holka ráda. Od toho se potom odvíjelo všechno další – mé studium a další působení. Takže jsem pak z toho důvodu šla nejdřív na střední pedagogickou školu a maturovala z výtvarky a potom na vysokou pedagogickou školu, kde jsem i státnice dělala z výtvarky…Neměla jsem odvahu jít na žádnou vysokou školu uměleckou, protože politické zázemí mojí rodiny nebylo úplně ideální a nechtělo se mi skončit studia úplně. Takže jsem vždycky volila takovou kompromisní cestu a nelituju toho. Mám díky tomu taky hodně blízko k dětem, protože práce s nimi doprovází celý můj život. A tak se skloubila ta záliba v kreslení s těmi dětmi a vyšla z toho ta moje dětská ilustrace.
Ilustrování a tvorba omalovánek je vlastně také vytváření příběhů stejně jako psaní knih. Kde berete nápady?
Nápady… Dívám se kolem sebe, trávím hodně času tak, že pozoruju děti, a řekla bych, že život je prostě největší zdroj těch nápadů. Stačí se pozorně dívat kolem sebe a hned je nápadů fůra. (usmívá se)
Kdybyste si mohla vybrat jakoukoli knihu, kterou byste ilustrovala. Která by to byla?
Na to mám takovou lakonickou odpověď… Já mám nejstarší, dneska už dospělou, dceru, která sama píše a studuje na JAMU dramaturgii a scenáristiku. A mým asi největším snem by bylo ilustrovat její knihu a doufám, že se mi ten sen jednou splní.
Má svět dětské fantazie nějaké hranice? Nebo je zde možné opravdu všechno?
Já si myslím, že v dětském světě je opravdu možné všechno, záleží spíš na možnostech těch lidí, kteří do toho světa dětí nějak vstupují nebo nahlížejí, ale ten svět sám o sobě je neomezený a je otázka, co my si z něj dokážeme brát.
Co se můžeme my dospělí od dětí naučit?
Nezáludnost, upřímnost, nehranost… Děti jsou podle mě prosté, skutečně čisté duše v tom pravém slova smyslu, ony nemají za potřebí nic předstírat, alespoň do určitého věku a to je asi na nich to nejkrásnější.