Petra Braunová, Horažďovický obzor, 30. 8. 2013

Literárně-dramatický seminář již podruhé v Horažďovicích

Literárně-dramatický seminář již podruhé v Horažďovicích 

Když jsem byla malá a jezdila jsem na letní tábory, vadilo mi, že nemůžu rozhodovat o programu. Vedoucí ze mě šíleli. Do všeho jsem mluvila a měnila pravidla. Proto jsem se rozhodla, že až vyrostu, povedu tábor sama. Postupem času jsem začala psát knihy a zbožňovat divadlo, a tak ve mně uzrál nápad skloubit vše dohromady. Na tábor jako takový si netroufám, ale pokusila jsem se už potřetí vést týdenní literárně-dramatický seminář. První ročník se odehrál v Hradci Králové, ale už podruhé mě polapily Horažďovice. Letos se konal třetí ročník.  Nejmladšímu účastníkovi bylo osm, nejstaršímu čtrnáct. Zázrakem se nám daří všechny děti zaujmout, bavit a ještě z nich dostat neuvěřitelný výkon na jevišti. Pochopitelně jde o hraní si na divadlo, nikomu neslibujeme, že z něho bude herec. Během prvních třech dnů s dětmi napíšu scénář, přičemž jim nechávám velký prostor pro vlastní nápady. Zkoušení hry probíhá v přírodě, ale ke konci týdne, kdy už "přihořívá", se přesouváme do divadelního sálu na zámku, aby děti poznaly prostor, ve kterém budou vystupovat. Musejí se naučit pohybovat se po jevišti, zvládnout text, poznat narážku, na kterou začnou mluvit, vědět, kdo je před nimi a kdo po nich a navíc - naučit se přežít vedro za sametovým závěsem v zákulisí a být naprosto tiše, což některým dělá největší problém. Už podruhé s námi byla herečka Městských divadel pražských Jitka Smutná, která se s dětmi na začátku týdne zabývá etudami a hraje dramatické hry, které rozvíjejí fantazii, osobitost a hereckou disciplínu. Samozřejmě jde o zábavu, pokud dítě text donekonečna plete, hlavu mu netrháme. Dokonce je zábavnější, když na jevišti zaimprovizuje, ovšem musí zůstat v situaci, aby na něj mohl navázat kolega. Je jasné, že jsou děti různé, ne každý má pronikavý herecký talent, ale o to v tomhle případě vůbec nejde. Nesmírně mě baví sledovat, jak se dokáže skamarádit patnáct dětí různého věku, s různým nářečím, z různých koutů republiky. Vznikne náš mikrosvět, který se dokonale semkne. Cítíme, že se děti začnou mít rády. Jsem docela přísná, netoleruji neposlušnost a neslušné vyjadřování. Atmosféra divadla je ale pro děti velmi přitažlivá, překvapivě rychle se dá nastolit pořádek. Kostýmy vyrábíme na místě, už v přihlášce rodiče prosím, aby poslali cokoli, co by se dalo použít. Jitka Smutná s dětmi ve finále i vystupuje, občas situaci na jevišti zachraňuje, ale děti jí skvěle sekundují.  Letos jsme si troufli na crazy komedii na téma známé pohádky bratří Grimmů O Šípkové Růžence. Ve hře se navíc zpívalo a tančilo. Aplaus byl obrovský, rodiče i náhodní diváci se bavili, a to je pro mě ta největší odměna. Letos jsem s sebou vzala dceru Máří, která připravila taneční choreografii. Z celého srdce musím poděkovat děvčatům z Městské knihovny, pod jejíž záštitou se seminář koná, především vedoucí Lence Šimonové. Ono třeba přišít padesát papírových růžiček na záclonu není jen tak. Během "literárně-divadelního" týdne, na který se sjelo patnáct dětí z celé republiky, se dějí všelijaké věci, které je nutné řešit za pochodu a obratem. Takže jsme letos zvládli i zlomenou ruku a rychlý přesun se zraněným princem do klatovské nemocnice... z obyčejného prince se tak stal "princ vracející se z bojiště". Jsem ráda, že jeho maminka nezpanikařila a Miky s námi mohl zůstat dál a vystupovat. Musím poděkovat i mým kamarádům Petru Neupaerovi a Tomáši Walliantovi, kteří nám nezištně a bezvadně pomáhali se vším, co bylo třeba, a že toho bylo víc než dost. Děkuji i panu starostovi za sladkou odměnu pro každého malého herce.  Představení jsme odehráli v rámci oslav Jmenin města Horažďovice a my se už teď těšíme na další ročník.