Vlastimil Vondruška, Horažďovický obzor, 28. 7. 2017

Beseda

Jsou místa, která vám utkví v srdcích, často sami nevíme proč. Od mládí jsem jezdíval křížem krážem po Čechách, nejprve jako historik po archivech a muzeích, pak jako sklářský podnikatel po prodejnách a galeriích a teď jako spisovatel po knihovnách. Kromě toho navštěvuji místa, která pak hrají nějakou roli v mých knihách. Míst, která mám rád a vracím se do nich, je samozřejmě více. Mezi ně patří i Horažďovice.

Hned po vysoké škole jsem jezdíval do Kašperských Hor, kde jsem v muzeu zpracovával etnografické sbírky. To znamenalo jet přes Horažďovice. Tuhle cestu jsem volil z několika důvodů. Tím jedním byl fakt, že už tehdy fungovala na zámku, pokud se nemýlím, velice slušná restaurace. Jak vidíte, i spisovatel může mít přízemní lásky. Později, když jsem vystupoval s Petrem Traxlerem, jsme se tu zastavovali s železnou pravidelností. A když jsem slíbil vystoupení v horažďovické Charitě, věděl jsem hned, že pojedu s dostatečným předstihem, abych mohl zámeckou pizzerii navštívit. A nezklamal jsem se.

Druhé místo, které v Horažďovicích vždycky projdu, je náměstí. Má ducha a evokuje mi zlaté časy českých renesančních měst. Zvláště Pražská brána a její barbakán je místo, kde se pokaždé zastavím, na chvíli zavřu oči a sním. Ale i Fortna má své kouzlo. Jenže když jsem si chtěl tahle místa užít teď, vyšel jsem ze zámku a narazil na staveniště. Obrátil jsem se a vrátil zpět. Nevím, jak bude náměstí vypadat, až bude hotové. Ale trochu se bojím, protože každá změna je vždycky spíše k horšímu. Jsem zkrátka tradicionalista.

Beseda v domě Charity byla už mé druhé vystoupení zde (a kromě toho jsem vystupoval i v prostorách knihovny). Co mne opravdu potěšilo, že na tuhle poslední akci přišlo z dosavadních tří akcí nejvíce čtenářů. Nemyslím si, že to je jen zásluha mých knih, ale musím se opravdu s úctou poklonit úsilí všech pracovnic (a samozřejmě i pracovníků) horažďovické knihovny. Pokud stavíte silnici, každý ji může vidět a ocení ji, pokud pečujete o kulturu, mnozí tuhle práci přehlížejí, protože výsledky vidí jen ten, kdo chce. Jako historik však mohu odpovědně prohlásit, že civilizace v minulosti zanikaly ne proto, že by nedokázaly stavět silnice, ale proto, že ztratily svou národní hrdost, přišly o duši. Národ, který nectí své tradice, kulturu a jazyk, takový národ ztrácí budoucnost. Proto mi vadí, pokud se rozhazují peníze ze státního rozpočtu na hlouposti, ale na kultuře se šetří.

Do Horažďovic se vracím vždycky rád, a to je také důvod, proč se objevují v zatím posledním, pátém dílu Husitské epopeje. Sice se v průběhu děje jen několikrát mihnout, ale co bych to byl za autora, aby se tu alespoň na skok nezastavil?