Lucie Jůdová, web, 14. 12. 2007

V psaní jsem se našla

Rozhovor se spisovatelkou Petrou Braunovou

Kdysi jste řekla, že nejste žádná spisovatelka, protože jste napsala jen sedm knih. Už jste změnila názor? A je spisovatelství zaměstnání, zábava nebo ještě něco jiného?

Tak je pravda, že už jsem na tom líp, protože těch knížek už je osm. Ale musím říct, že jsem se v psaní našla. Myslím si, že se mi povolání spisovatelky začalo líbit, že už ani ničím jiným nebudu. Už je to i zábava.

Vaše knihy jsou plné napětí a dobrodružství. Dá se říct, že píšete především pro kluky. Proč?

Mám takovou teorii, kluci se snad neurazí – oni méně čtou. Já jsem zjistila, že kluci ve věku devět až jedenáct méně čtou než holky. A rozhodně si nepřečtou něco holčičího, na rozdíl od holek, které čtou dobrodružné knížky, takže jsem si řekla, že budu psát pro kluky a budou číst všichni.

Jak vaše knihy vznikají? Znáte už na počátku psaní celý příběh, nebo vzniká až postupem vyprávění?

Určitě vím závěr, jak ta kniha má dopadnout. Vlastně k tomu závěru se pak blížím a pak se mi někdy uprostřed psaní stane, že se tam objeví nové postavy, což pak překvapí i mě.

Sama máte tři děti – jsou ony těmi, kdo soudí, radí a inspirují? Vaše první kniha vznikla původně pro vašeho syna Olivera…

Ano, dětem dávám číst rukopisy. Jsou rozhodně mými prvními čtenáři. Taky podle nich svoje knížky upravuji, protože, jak už mi syn několikrát řekl, já už vůbec nevím, jak dnešní generace mluví, takže co se týká třeba přímých řečí, tak to dávám na ně.

Která kniha byla pro vaše dětství nejpodstatnější?

Já jsem určitě milovala knížku, která se jmenovala Jarmilka a Klovanýsek, ale knížku, ve které jsem se našla a tou holkou jsem se chtěla stát, byla Bibi. Tahle knížka mě provázela potom od deseti let až do puberty.

Jak podle vás „vypadá“ současný dětský čtenář?

Já se bojím, že současný dětský čtenář to má tak napůl s tím počítačem, i když jsou děti, které knížky hltají, ale těch je opravdu hrozně málo, je to opravdu škoda. Myslím si, že současný dětský čtenář má určitě rád takový ten rychlý střih, který se podobá filmu nebo počítačové hře, že už nemají rádi popis.

Co se můžeme my dospělí od dětí naučit?

Možná propadnout iluzi té fantazie, když nám něco přijde, že je to úplný nesmysl. Jelikož jsme dospělí, tak hned řekneme: „Jasně, to je nesmysl.“ Ale ty děti tomu věří, tak to by nám mohlo být ještě příkladem. Ono je to hezké, když nám něco přijde jako iluze, tak pak ještě zůstat v ní.