Lucie Jůdová, web, 14. 12. 2007

Děti věří na zázraky

Rozhovor se spisovatelkou Martinou Drijverovou

Napsala jste nespočet dětských knížek a získala za ně celou řadu ocenění. Netoužila jste ale přece jen někdy napsat něco pro dospělé?

Ne, vůbec ne, nikdy. Já necítím potřebu říkat něco dospělým. Děti jsou moje parketa. Mezi těmi víc než šedesáti knížkami je jen jedna jediná pro dospělé, ale ta je pro maminky o dětech, takže děti, to je moje.

Je spisovatel dětských knih svobodnější? Může si v příběhu dovolit vše, co mu umožní fantazie nebo i zde fungují nějaká striktní pravidla (jako např. při psaní detektivek)?

Pro mě neexistují, já si myslím, že si můžu dovolit vše. Nejvíc mě baví to, že mám široce otevřený vějíř možností. Píšu třeba pro tříleté děti a potom třeba pro šestnáctileté – to už nejsou děti, to už jsou mladí lidé – tu hranici mám tak těch osmnáct. A zase… Možnosti jsou široké i v tom žánru – ať je to převyprávění pohádky, původní pohádky, pověsti, zpracovávám historická témata, zpracovávám i naučné knížky, píšu příběhy o dětech nejrůznějšího věku, o mladých lidech. Takže to je to, co mě na tom baví – dospělí jsou jenom dospělí, ty mě nebaví.

Má další otázka se vztahuje ke způsobu psaní. Na začátku stojí určitě nějaký nápad – rozvíjíte jej v průběhu psaní, nebo už na začátku víte, jak vše dopadne?

Ne, nevím, rozvíjím ho v průběhu psaní. Já jsem nikdy nepsala osnovy ve škole, ač to bylo povinné, vždycky jsem tam nechala to volné místo a dopsala to tam, až to bylo úplně hotové. A kolikrát když si ten příběh apriori představím, tak se mi potom najednou uhne někam jinam, figury se pozmění nebo najednou dostanu lepší nápad – takže nechávám tomu vlastně vůli. Jak to samo jde.

Jak podle vás „vypadá“ současný dětský čtenář? Co čte, co ho zajímá?

No, především dobrodružné knížky a taky hodně naučné, pokud je to podáno nějakou zajímavou formou. Já jsem třeba napsala České dějiny očima psa a moc mě to bavilo, protože jsem si s tím hrála, když jsem to psala způsobem, jakým to vidí pes. Čekala jsem, jaká bude ta odezva, a zdá se, že to baví i děti, takže si myslím, že není problém literatura faktu, ale musí být zpracovaná nějakým dětem stravitelným způsobem. A potom ty starší holčičky čtou už třeba nějakou tu dívčí četbu, ale samozřejmě hodně fantasy a sci–fi.

Která kniha byla pro vaše dětství nejpodstatnější?

Myslím, Putování Nilse Holgerssona, což je švédská klasika, a to je ta knížka, o které jsem mluvila (když představovala projekt Celé Česko čte dětem, pozn. red.), že mi jí četla maminka, ta knížka má šest set stránek, ale maminka nám opravdu dokázala přečíst i takhle tlustou knihu. A ta bych řekla, že pro mě byla asi nejdůležitější, nejvíc mě oslovila a naučila mě hodně přemýšlet, vlastně až teď si to uvědomuju, o psychologii postav. Tenkrát jsem si to samozřejmě takhle neuvědomovala, ale tu knížku jsem přečetla od té doby snad stokrát, takže ta pro mě byla taková zásadní.

Co poradit rodičům, kteří chtějí své dítě přivést k literatuře, pakliže si dítě knížku nenašlo samo?

Je důležité všímat si povahy toho dítěte. Jestliže je dítě veselé a extrovertní, tak asi bude tíhnout k jiné literatuře než introvertní, ostýchavý jedinec. Dítě, které se otáčí za každým autem, asi nebude příliš naladěno na nějaké průsvitné víly, takže hlavně všímat si povahy toho dítěte, jaké je, jak se chová, jaké má zájmy a podle toho vybírat. Pravda je taková, že když dítěti přistrčíte v pravý čas tu pravou knížku, tak už vám od čtení nebude utíkat – to vím z vlastní zkušenosti. Nejhorší je, když vy vyberete knížku a teď to dítě do toho jaksi napresujete, že prostě musí číst a musí, což je problém dříve povinné, nyní doporučené četby. Ne každému všechno svědčí. Myslím si, že když se strefíte, tak je tam pak ta cesta otevřená. Ale musím konstatovat, že já píšu už třicet let a že po takové té éře, kdy nastoupily počítače a těch čtenářů, opravdu vášnivých, ubylo, tak že se ta situace zlepšuje. Protože dělám pořady pro děti, jezdím po besedách, tak ten celkový trend naopak teď směřuje k tomu, řekla bych, intenzivnějšímu čtenářství a to mě pochopitelně těší.

Co se můžeme my od dětí naučit?

Já myslím, že hodně, ale hlavně – děti věří na zázraky… Byla jsem na jedné besedě a mluvila jsem o tom, že když políbíte tu žábu, může z toho být i princ. A přihlásila se holčička a říkala: „Já už jsem to zkoušela.“ A já jsem řekla: „No a co se stalo?“ A ona: „No, nevyšlo to. TENTOKRÁT.“ A to je to, co si myslím, že nám děti můžou dát. My už jsme si odvykli na ty zázraky věřit, ale ony se dějí. Tak bych ty děti vzala za ruku, ať to ty rodiče naučí.